Průvodce sliboval, že cesta lodí ze Siem Reap do Battambangu je zážitek, a nekecal. Začalo to už při nakládání do minivanu, který nás vezl do přístavu. Měli jsme o dva více lidí, než je kapacita auta. Možná vás to překvapí, ale ono to tady není tak obvyklé, jak se by se mohlo zdát, obzvlášť když platíte turistický servis. No, nějak nás tam nacpal, což vzhledem k báglům a absenci střešní zahrádky, byl docela zázrak. Centrum Siem Reap sice vypadá dost západně, ale už první boční ulice je bez asfaltu, předpokládám, že z toho důvodu, že monzunové deště to tak rozbijou, že je snad lepší asfalt vůbec nemít, takže výsledek je boule na mojí hlavě, nadskočilo to tak, že jsem se fakt flákla o nějaký větráky na stropu. Asijský styl plánování kapacity dopravních prostředků pokračoval i na lodi, neodjeli jsme dokud nebylo plno všude, včetně části střechy... A do toho v přístavu protivně pokřikující prodavači baget s francouzským sýrem (= veselá kráva)a studenou kolou. Tohle nás fakt nebaví, ale zase musím říct, že jsme se s tímhle protivným "naháněčstvím" setkali minimálně, mnohem méně, než jsem čekala. Další záludnost lodi, na kterou nás nikdo neupozornil, byly jednoduché dřevěné lavice. Čekalo nás nějakých sedm hodin plavby, tak si asi dokážete představit, jak je to po čase příjemné. Někteří lidé to vtipně vyřešili tím, že se posadili na záchranné vesty. Tím vyšlo najevo, že je jich tam asi polovina počtu pasažérů. (A v průběhu vylodění za účelem obědu je posádka stejně posbírala, aby se nezničily, a nacpala do přídě lodi, takže byly už tuplem k ničemu...).
Vlastní cesta je každopádně moc pěkná. Chvilku se kříží obrovské jezero a ke konci se část jede řekou, ale většina cesty mezi vede nekonečnými mokřady se spoustou ptáků a sem tam plovoucími vesničkami. Místy byl tunel v roští tak úzký, že se nedalo sedět na kraji, jak neustále šlehaly nějaké větve. Asi dvakrát jsme taky uvízli na mělčině, jednou se kapitánovi přetrhl nějaký provázek, asi k plynu. Ale dojeli jsme do cíle bez úhony, pokud se nepočítá bolavý zadek.
Přijetí v Battambangu ale bylo vřelé, dostalo se nám velmi milého řidiče tuk-tuku, který nechtěl(!!) nic za to, že nás odveze do hotelu. Mimochodem moc pěkného, za dvě stovky čistý pokojík, teplá sprcha, televize s HBO (21 James Bondů během 21 dní)...! Na druhý den jsme se s ním domluvili i na výlet po okolí, opět bylo milé, že nás dal dohromady ještě s jedním sympatickým postarším Němcem, takže jsme ušetřili. Výlet nás zavedl například i na jedinou kambodžskou vinici, Jirka ještě teď kroutí hlavou. Detaily vám asi poví sám :-) Zvládli jsme ještě jeden krásný chrám z 11. století (350 schodů!) a jeden ne zrovna povedený z 21. století (ještě víc schodů). Vyhlídka teda stála za to, došli jsme k závěru, že Polabská nížina je vlastně taková maskovaná vrchovina...
Nějaká fotodokumentace z plavby...
A z dnešního výletu
A to nejlepší nakonec, dnešní veselý oslavenec a narozeninové menu doprovázené předraženým pivem Lao, které je prý tady široko daleko nejpitelnější. Všechno nej :-***
Vlastní cesta je každopádně moc pěkná. Chvilku se kříží obrovské jezero a ke konci se část jede řekou, ale většina cesty mezi vede nekonečnými mokřady se spoustou ptáků a sem tam plovoucími vesničkami. Místy byl tunel v roští tak úzký, že se nedalo sedět na kraji, jak neustále šlehaly nějaké větve. Asi dvakrát jsme taky uvízli na mělčině, jednou se kapitánovi přetrhl nějaký provázek, asi k plynu. Ale dojeli jsme do cíle bez úhony, pokud se nepočítá bolavý zadek.
Přijetí v Battambangu ale bylo vřelé, dostalo se nám velmi milého řidiče tuk-tuku, který nechtěl(!!) nic za to, že nás odveze do hotelu. Mimochodem moc pěkného, za dvě stovky čistý pokojík, teplá sprcha, televize s HBO (21 James Bondů během 21 dní)...! Na druhý den jsme se s ním domluvili i na výlet po okolí, opět bylo milé, že nás dal dohromady ještě s jedním sympatickým postarším Němcem, takže jsme ušetřili. Výlet nás zavedl například i na jedinou kambodžskou vinici, Jirka ještě teď kroutí hlavou. Detaily vám asi poví sám :-) Zvládli jsme ještě jeden krásný chrám z 11. století (350 schodů!) a jeden ne zrovna povedený z 21. století (ještě víc schodů). Vyhlídka teda stála za to, došli jsme k závěru, že Polabská nížina je vlastně taková maskovaná vrchovina...
Nějaká fotodokumentace z plavby...
A to nejlepší nakonec, dnešní veselý oslavenec a narozeninové menu doprovázené předraženým pivem Lao, které je prý tady široko daleko nejpitelnější. Všechno nej :-***
Žádné komentáře:
Okomentovat